Denisa a Robinek

Úspěšný VBAC po dvojčatech a zánětu dělohy

První schůzky bývají vždycky těžký. Ženy přicházejí zlomené, bezmocné, bolavé, zoufalé. Často mají pocit selhání, zvěcnění, křivdy, neschopnosti a zneschopnění. Jsou matkami, ale necítí se tak. A vše je natlakované a podtrhnuté okolím, které donekonečna opakuje „buď vděčná, že máš zdravé děti!“. No jo, ale když ono to tolik bolí a není nikdo kdo by tu bolest chtěl aspoň vyslechnout a nebagatelizovat!

Možná to máte podobně a možná se i Vám při vzpomínce na porod hrdou do očí slzy a nevíte si s tím rady! Hledejte člověka, který bude poslouchat a nebuďte se svou bolestí samotné!

A jaký je příběh této ženy?

Na cestě byly dvojčátka. Žena byla v 35 tt a nebylo jí dobře. Měla horečky, všechno ji bolelo, a pak si uvědomila, že ji asi tvrdne břicho. Rozjeli se tedy do porodnice. No a jak jinak, byla to sekce. Jenže ženě ani po sekci nebylo líp. Měla pořád velké bolesti a horečky. Nikdo ji moc neslyšel, když to říkala, ale naštěstí rodina měla známé v nemocnici, a tak po intervenci zvenku došlo k vyšetření. No a byla z toho reoperace pro zánět dělohy a břicha. No jo no, známe to, pod svícnem je největší tma. Tohle se děje častěji, než si myslíte! Pokud Vám není dobře, tak opakujte a chtějte vyšetření a zavolat lékaře, volejte na všechny strany, protože toto schéma se minimálně u mých klientek opakuje – měly problémy, každý jim řekl „to je normální“ a pak z toho byla málem smrt, protože to „normální“ byl velký problém. Myslím si, že jak máme každý jiný práh bolesti a jak zdravotníci získají postupně na projevy a verbalizaci bolesti imunitu, není to složité, aby se takový průšvih stal! Velmi podobnou situaci jsem zažila, když jsem byla s ročním pěstounským dítětem v nemocnici, také jsem musela volat naši pediatru, která zasáhla z venku!!!! Pro ženu vše bylo o to horší, že byla na dlouho vyřazena z provozu a neschopná chodit za svými syny. Separace byla ukrutně dlouhá. Ženu trápil obrovský pocit viny. Měla pocit, že selhala, když není schopná chodit za dětmi. Vše se podepsalo na kojení, psychice, vztahu k dětem i sobě. Jak kojit? Když sama zápasím s infekcí, neudržím se na nohách, mám horečku, všechno mně bolí? Oba hoši měli sondu a neuměli se s tou hadičkou a bradavkou nějak domluvit, když už žena dokázala u nich být. Po 6ti týdnech zápasu o kojení a dokrmování to žena únavou vzdala. Chlapečci prospívají a po třech letech se jim narodí bráška.

A jak to bude teď? Děloha po sekci, po dvojčatech, po zánětu! Nechá mě vůbec někdo rodit? Zvládnu to? Nevěřím si! Ale už nechci zažít nic z toho co jsem zažila, chtěla bych mít z porodu jiný zážitek a chtěla bych tam mít někoho jen pro sebe.

Co myslíte, jak to dopadlo?

Celé těhotenství bylo pohodové a nebylo nic, co by mohlo ženu znepokojovat. Ani v porodnici při registraci nebyl žádný problém s anamnézou, tak se zdálo, že vše je krásně nachystané a dobře to dopadne. A dopadlo!

Jednou odpoledne kolem 15 hodiny zazvonil telefon a žena se ptá, že neví, zda už je to porod, zda jet nebo nejet. Žena popisovala krátké bolesti do podbřišku, což na porod moc nevypadalo, ale domluvily jsme se, že pojedeme, že raději se v klidu přesuneme a počkáme, než abychom pak spěchaly.

Žena přijela kolem 17 do porodnice. Auto zaparkovali s manželem před nemocnicí a došli si do porodnice přes celý areál pěšky! Takové ty kontrakce byly! No, jeli jsme brzy, že! Já dorazila hodinku po ženě a našla jsem ji na boxu na 7 cm. Co se to stalo? Na příjmu po dotočení monitoru se žena postavila a praskla voda a najedou to jelo. Krásně, tak samozřejmě. Žena byla ve vaně, a to byla velká úleva v tom rychle nastoupeném porodu. Porod byl na boku, bez poranění. Potrápila nás placenta, dost, bylo nutné jí pomoci, ale naštěstí sloužila malinká paní doktorka s malinkou rukou a za chvilinku bylo po všem i bez anestezie, kterou žena nechtěla za žádnou cenu. U tohoto porodu jsem se tenkrát poprvé setkala s porodním hřebínkem, který mi žena darovala a dodnes pomohlo mnoha mým klientkám při porodu.

Na začátku byla bolest a strach, zda vůbec budu moci rodit vaginálně, touha po krásném porodu i pro mne, nejen pro ty kolem mne, touha po uzdravení sebe sama a také po tom okamžiku držet své narozené dítě jako první. Stalo se vše, byť by se to na začátku mohlo zdát troufalé a v pohledu mnoha lidí zřejmě i nemožné. Ale když člověk víc co chce, jde tomu naproti přípravou, informacemi, výběrem porodnice, pak je možné i nemožné.